Ztrácíme se v ní? Opakovaně nás zklamala? Sami jsme někoho zklamali? Bylo to někdy tak krásné, až to začínalo bolet? Nebo tak bolavé, že už se nešlo přiblížit? Otázky bolavé, stejně jako pichlavé a někdy tolik aktuální.
Pojďme se společně podívat do duševních dálav, do míst, do nichž se dostáváme díky lásce a z nichž pak v bolestech či stresu, v panice či zbrkle, bereme honem rychle do zaječích. Do dálav, kde se setkáváme s bolestí “z lásky”, která ji někdy provází a v krizových chvílích máme tendenci je snadno zaměňovat.
Představa o sobě versus realita.
Pro ucelenější náhled začneme tak trochu od černého uhlí. Nosíme si v sobě (bez vyjímek) představu o tom, kdo jsme, jací jsme, co umíme, co nám nejde a lehce přitom přehlídneme, že představa je stále pouze představou. Může se jednat o sebeobraz, který je řízen tím, co si o nás myslí druzí a co bychom sami chtěli, aby si o nás mysleli. Nebo se může jednat o zvnitřněná přesvědčení, která nám zní hlavou z úst vnitřního kritika či soudce. A nejčastěji o obojí.
V obou případech je naše identita založena na egu, které je řízeno názorem vnějšího světa. Máme-li štěstí, kolektivním nárokům naše vrozená dispozice vyhovuje či je dokonce převyšuje. Pak nám tato identita přináší i jisté uspokojení a slast. Jsme-li naopak s požadavky ducha doby méně kompatibilní, topíme se v pocitech méněcennosti, nevěříme si a v nitru vládne nespokojenost a strach. V obou případech spočívá past v tom, že to, kdo jsme a jakou máme hodnotu, odvozujeme ze starého dobrého mínění “co tomu řeknou lidi”.
Tím sami sebe neustále vystavujeme procesu schvalování, čímž je vedle strachu živen i stud. Protože ať chceme nebo nechceme, víme nebo nevíme, patří k nám i charakteristiky, pocity a touhy, které nám kolektivní většina jaksi neschválí. Ve výsledku to, co se hodí, přifoukneme a nehodící škrtneme. Naše původní verze se s onou představou o sobě začne rozcházet a na maléry je zaděláno. Než ale sklouzneme do povrchní kritiky poměrů, pojďme sestoupit o jednu vrstvu hlouběji – do světa citů.
Láska obraz prověří.
Co platí pro společenský sebeobraz (závislost na mínění druhých), platí v zesílené formě i v intimních vztazích. Schvalujícím zde již ale není jakási sociální bublina, ale partner. Milujeme-li někoho, toužíme nejen po něm, ale po pocitu, že jsme jím milováni. Toužíme po přijetí a protože ne všechno zprvu přijatelné je, dostaneme se s postupem času do konfliktu.
Do hry nejprve začnou vstupovat nejen naše touhy (“Líbím se mu?”, “Chutnala mu večeře?”, “Líbil se mu dárek?” atd.), ale rovněž i naše temná místa, stud, náladovost, necitlivost, prudkost, zbabělost, léčba tichem, léčba řevem, nejistota, nedůvěra a všechny slabiny vůbec. Láska jedna pitomá, chtělo by se říct. Jenže ona přeci všechny tyto věci nezpůsobila. Ona je jen vytáhla na světlo.
Vstoupila nám do života, svedla naše cesty a v blízkém, intimním kontaktu, po němž přirozeně všichni toužíme, nás sblížila natolik, že některé věci nejdou již tak dobře skrývat.
Obraz, který nabízíme vnějšímu světu, zvládneme ještě vyretušovat a temná místa elegantně zakrýt (popřít sami sebe a to jak se skutečně cítíme). Ať už na instagramu nebo mezi přáteli, dokážeme svůj sebeobraz snadno udržet, neboť nemáme po ruce žádného svědka, který by znal celou pravdu o naší povaze a jiných roztomilostech. V soukromí jsme ovšem vystaveni situaci jeden na jednoho, bez rozhodčích soudců a bez možnosti opření se o většinové hlasování “těch tam venku.” Intenzivně a po dlouhou dobu. Dříve či později se dostaneme do konfliktu, sporů a hádek (romantickým snílkům nemám v úmyslu jejich snění vyvracet) a ocitáme se pomyslně v situaci, kdy dle zápachu se zřejmě jeden ze dvou v místnosti uprdl a hraje se absurdní hra na to, kdo to byl. Takto jednoduché to samozřejmě není, jakkoli většina partnerských sporů se odehrává v podobné dynamice.
Ne, fakt si nejsme zcela podobní.
Komplikace spočívá v tom, že nejenže předpokládáme, že druhý má podobnou psychologii (myslí, cítí a jedná stejně jako my), ale my si zpravidla nejsme vědomi ani psychologie vlastní. Jasně, víme co jsme už zvládli, co nás baví apod., ovšem o vlastním fungování v těžších časech, dobách krizí, neshod a rozporů máme znalost povrchní, neřkuli žádnou. Říkáme o sobě “já už jsem takový” nebo “vždycky to skončí stejně” a myslíme tím jen to, že máme například tendenci z problémů utíkat nebo začít tlačit nebo žárlit. Vnitřně ovšem netušíme, proč tomu tak je, což se projeví tím, že jakmile uděláme razantní krok, následuje jej pocitová protivlna – kolotoč výčitek. Z pozice své identifikace s egem bereme naše fungování jako fakt, neměnný fakt a pak láteříme na špatný osud, nešťastné dětství, vlastní marnost nebo na zkaženost partnera.
Co se nám to ale děje, že z původního souladu a krásy, vznikne odpor a neschopnost se domluvit téměř na ničem? Místo blaha se bojíme jít domů (“co se zas bude doma dít?”). Vskutku je za tím láska? Nikoli, je za tím strach, jemuž věříme více než kdysi Bohu. Strach, na němž je postaveno naše ego, a tudíž naše identita. Odkud se tam ale vzal?
Rodíme se jako čisté bytosti. Čisté ve smyslu bez hříchu a viny. Spolu s naší vrozenou dispozicí, esencí řekněme, podobně jako je v zárodku semínka již vtištěna rostlinka, která ze semínka může vyrůst. Spolu s onou esencí jsme vybaveni i schopností primární citlivosti. Neboť na začátku ještě nemyslíme, ale cítíme a vnímáme. Tuto citlivost si můžeme představit asi jako síť mnoha tenkých vlákének, která jsou velmi citlivá na cokoli, co přichází ať už zvenčí nebo zevnitř.
Jako malí jsme bytostně závislí na svém okolí a abychom se mohli zdravě vyvíjet, potřebujeme k tomu (krom jiného) i lidské spojení. Bez něj se lidské mládě ocitá ve stavu existenční úzkosti (pocity smrti!) a protože ještě nemá k dispozici úsudkový aparát, který by mu jeho situaci případně objasnil, je vystaveno nejsurovější duševní situaci. Situaci, která je ve svém prapůvodu tvořena obrazy a pocity, které jsou zděděnými zkušenostmi lidského druhu (archetypálními motivy, které tvoří kořeny naší psychické existence) a která sebou nese bezprostřední pocity spojené s životním ohrožením. Jednoduše řečeno, bez lidského spojení se v ranném věku v duši odehrává děs.
Druhou primární potřebou dítěte je potřeba autenticity a spojení se svými instinkty, emocemi a pocity – spojení sama se sebou. Vlákénka nás tak propojují jak s vnějším světem, tak se světem vnitřním.
O traumatech.
Když se řekne trauma, míváme předsudek, že se musí jednat o děsivé zacházení, zneužívání či násilí. “Když se toto nedělo, měl jsem šťastné dětství”, říkáme si. Jenže, ona traumatizace vychází i z drobnějších stavů ztráty onoho spojení (stavy opuštění) a, což je podobně důležité, i z konflitku mezi potřebou spojení s druhými a spojení se sebou (autenticita). Jakmile se naše já začne rozvíjet a tím pádem i projevovat, samozřejmě narazí na vnější svět (své rodiče a blízké) a ne každý projev je tolerován a pochopen. To je samo o sobě ještě v pořádku, ovšem dojde-li v takové chvíli k přerušení spojení (nadávání, facky, soudy, odmítnutí, ticho, naštvanost, …), je dítě i zde vystaveno kritické situaci, ve které bude muset volit. Mezi záchranou života či záchranou já. Hlavním motorem v ranných rocích života je samozřejmě potřeba přežít, a tak je obětováno spojení se sebou. Co se děje v nás je přehlušeno požadavky zvenčí. Přes ona jemná vlákénka k nám ale v takových chvílích proudí zevnitř i zvenčí bolest, proti níž nás příroda začne instinktivně chránit – s cílem přežít. Bolest, která odpovídá pocitům strachu ze ztráty spojení s okolím. A bolest, která provází nutnost popřít sama sebe.
Ať už následkem něčeho skutečně traumatizujícího nebo sledem mnoha opakovaných “menších” zranění, jež obojí zřejmě plynou ze zranění rodičů, se začneme vyvíjet směrem, který nám zajistí elementární přežití či nezbláznění se. Tento směr je z podstaty věci odkloněn od vrozené přirozenosti směrem k očekávání, která na nás vědomě či nevědomě klade naše okolí. Jakákoli ztráta spojení přitom bolí a nese sebou hrůzu. Postupně se tak od svého středu vzdalujeme. Instinktivní děj nás ve snaze ochránit před bolestí, panikou, prázdnotou – ve snaze ochránit nás před obrazy chřtánu smrti, začne posouvat jaksi od sebe, ještě před ona vlákenka, aby nás ochránil. Ve výsledku se začne rozvíjet obranná psychologie postavená na strachu a boji, který nás přitom chrání před vystavením se přílišné bolesti. Traumatem pak není nic menšího, než šrámy na oněch spojení – směrem dovnitř stejně jako směrem navenek. Máme o tom tušení? Víme, že se nepohybujeme ve svém středu, nýbrž na některé z jeho vnějších orbit? Až do zlomových okamžiků nikoli.
A pak přišla láska.
Potkají se dva. Dva a každý na své orbitě, vzdálen sama sobě více či méně. Jenže láska, mocná čarodějka, sebou nese příliv citu, emocí a pochodů všeho druhu a je jen otázkou času, než naše dosavadní obranné strategie proti takovému přítoku emocí a pocitů (psychické energie) padnou. Padnou, protože jak z našeho středu, tak z našeho protějšku jí začne proudit tolik, že vystavené obranné linie budou dříve či později prolomeny. Psychická energie znovu naplní všechna jemná vlákénka v původní intenzitě a ta začnou bolet. A to nikoli proto, že přišla láska, ale proto, že s prolomením obranných linií se v nás znovu oživí naše dávná, dětská zranění (strach ze ztráty spojení s partnerem nebo strach ze ztráty spojení sama se sebou). My si pořád myslíme, že ta slupka na povrchu jsme my, ale zapomínáme, že v hloubi srdce máme i staré bolesti, šrámy.
Vše to prožitkově nepříjemné a bolavé si můžeme představit jako ono “vnitřní dítě”. Nosíme jej v sobě a buď se tváříme, že o něm nic nevíme nebo dítětem jsme. Ono dítě je zároveň vše to, co zůstalo nerozvinuté z našeho stále přítomného středu stejně jako to, co jsme uplatnili pro stavbu ega, aniž bychom o tom věděli, natož znali cenu těchto stavebních prvků.
My jenom víme, že je nám čas od času blbě, ale s primární příčinou si to nespojíme. Do vztahu se vloudí hádka, za ní další až sled malých nedorozumění vyústí ve vztahovou krizi. Jednáme ve smyslu vnějších obran a zdroj potíží vidíme venku – v druhém! “Kdyby ses tak nechoval, vše by bylo v pořádku.” Kdyby toto, kdyby tamto. Navíc situace rádi bagatelizujeme nebo vyřešíme usmiřovacím sexem a na chvíli máme pokoj. Na chvíli, protože jakmile se jednou tok života ve vláknech obnoví, způsobí nečekanou emocionální tsunami. Navenek jde o to, co kdo řekl či neřekl, udělal či neudělal, ale vnitřní situace je mnohem dramatičtější, než se snažíme sobě nebo druhému namluvit. Uvnitř se aktivovala stará zranění a v jejich úplném centru, nebo spíše v našich nejslabších místech, se nachází naše vnitřní dítě. Symbolicky si to takto můžeme představit, neboť jde o to, že abychom dokázali temným prožitkům v sobě rozumět, potřebujeme si je představit nějakým typicky lidským způsobem – tedy personifikací pomocí něčeho osobního, čemuž je naše mysl způsobilá rozumět.
Postarej se o mně!
Co čert nechtěl, vnitřní dítě každého z partnerů zažilo během svého života protichůdná dramata (protiklady se přitahují). Jeden trpívá syndromem opuštění a druhý syndomem selhání. Vlastní vnitřní situaci nevidíme a přitom čekáme, že ji perfektně uvidí náš partner a navíc se o ni za nás postará. Jenže on nejenže ji nevidí, on sám je v hloubi vlastní duše v trochu jiném dramatu, čímž si přestaneme rozumět.
Jeden tak typicky (nazíráno symbolicky) stojí nad propastí. Propastí prázdnoty a úplné tmy, zatímco druhý je pár minut od pocitu udušení se. Prvního přepadají pocity paniky, druhý se cítí pod extrémním tlakem. Čím víc jeden ve snaze vysekat se z paniky míří pozorností na druhého, tím více se druhý vzdaluje, v podobně zoufalé snaze se nezadusit. Čím více si druhý ve své touze po svobodě (ulevení od tlaku) neuvědomuje své vztahové ochladnutí, tím více první panikaří. Démonická dynamika, kdy ani jeden neví o sobě nic, zatímco ví přesně, co by měl dělat ten druhý. Namísto já se kormidla chopili všichni čerti a tihle čerti, ti si panečku rozumějí.
Dokázal by přitom jeden vyjádřit, že se panicky bojí, že o druhého přijde? Ne snad z nouze, ale z prostého faktu, že ho miluje? A dokázal by snad druhý vyjádřit, že se bojí, že se v druhém ztratí? Nedokázal. Ani jeden. Stud, vina a strach, tedy stínové aspekty ega nám to neumožňují. Kopeme kolem sebe, vyčítáme si, kujeme pikle, manipulujeme, děláme naschvály…a to je to, proč si myslíme, že láska bolí. Přitom bolí tyto naše projevy. Druhého stejně jako nás. Navíc k nám skrze prolomenné obrany proudí mnohem větší množství emocionální energie, což prožitek bolesti zesiluje.
Jeden bývá označován jako závislý a druhý jako někdo, kdo má strach ze závazku. Závislý se děsí opuštění a jakmile se tento děs aktivuje, začne panikařit. To se navenek projeví nějakou necitlivostí, vyčítáním či vyhrožováním. Nereflektovanou paniku si druhý přeloží jako tlak na sebe “co jsem zase udělal?”. Za strachem ze závazku navíc hledejme strach ze zklamání – strach, že druhého zklamu a tedy selžu.. Tak moc nechci zklamat, dělám první poslední a tak moc se děsím chyby, že když se už nějaká stane, začnu se chovat tak trochu divně, zalžu, popřu…čímž druhého spolehlivě znejistím a… zklamu.
Světlo v temnotách.
Jakmile nám jednou dojde, že v našich nejslabších místech máme ve hře své vystrašené, šokované a panikou zavalené dítě, a nejde o to, kdo je jak moc špatný, je potřeba k tomuto dítěti v sobě hledat cestu. Snad to nevyzní příliš temně, ale my se v takových chvílích skutečně znovu dotýkáme oněch zkušeností z dětství, kdy k nám skrz díru v duši (ztráta spojení) promlouvala nevídaná temnota. Za hádkou či problémem je uvnitř něco malého v nás, co je vystaveno na té nejhlubší úrovni opět temným obrazům a pocitům smrti, prázdnoty a nepředstavitelné bolesti. To je duševní fakt. Navenek argumentace, uvnitř v hlubině dítě vystavené pocitům existencionálního strachu či prázdnoty. Pro podporu a pomoc musíme až do těchto míst a vžít se do toho nejslabšího a nejzranitelnějšího v nás. Jsou to pocity, myšlenky a temné stavy vůbec, kterým se sice snažíme vyhnout za jakoukoli cenu, přesto právě v nich leží skrytý poklad. Bez kontaktu s nimi nemůžeme mít soucit se sebou, natož protějškem.
Pokud bychom si představili situaci, že něčemu podobnému je vystaveno nějaké skutečné dítě, těžko bychom jej nechali samotné a nepomohli, pakliže tedy nemáme srdce z kamene. A přesně to potřebujeme v těchto chvílích udělat se sebou. Dítě v panice či v šoku nesmíme opustit či na něj ještě tlačit, ale být s ním a vědět, že jakmile si s pomocí imaginace vnitřní dítě představíme, již nebude samo – má nás! Dospělého. Kontakt s temnotou je náš úkol, nikoli bezbranného dítěte v nás. Tím se mezi temnotu a dítě vložíme my, čímž se vydáváme na cestu k vlastní dospělosti. Do té doby tak či onak jednáme způsobem, který zodpovědnost za tyto temné stavy přenáší na partnera – tedy cpeme své vnitřní dítě jako cosi nechtěného druhému – ať se postará o něco, co sami nezvládáme.
Přetočením pozornosti k vnitřním dějům se naopak stáváme sami sobě vlastním vychovatelem, což je nejen nutné, ale často i prospěšné.
K jádru a esenci.
Tyto mezní stavy paniky či šoku často odpovídají stavům úplného rozpadu, kdy už jen bojujeme o vlastní přežití či elementární sebeúctu. Navenek se zde zpravidla buď rozejdeme nebo rezignujeme a uvízneme v nefunkčním vztahu, ale problém se nevyřeší ani v jednom případě. Jen se odsune. Buď se do oněch temných míst odvážíme nebo nás čeká cesta regrese – co bylo problémem před krizí se zesílí a ve své snaze se stabilizovat se jenom zatvrdíme – zpevníme obranu. Drogy, sex, párty či okamžité přeskočení do nového vztahu nejsou vývojem a vedou zpravidla k hlubším depresím.
Jindy nás to dožere a jdeme se postavit konfrontačně svým rodičům, abychom tíživé pocity viny a studu přehodili na ně. Nic proti otevřené konverzaci, ale rodiče už zpravidla dávno sami vědí, že kdyby si proces výchovy mohli zopakovat, udělali by to lépe. Jenže nemohou a my už navíc nejsme dětmi.
Jakobychom jako lidé zapomínali, že bez lásky a sebereflexe se něco může v našem životě jen těžko pohnout. Postrádáme-li elementární sebereflexi, asi naivně věříme, že něco jako svědomí uvnitř naší duše neexistuje a že nám naše lži a podrazy budou neustále procházet. Nevládneme-li schopností vytvářet lidské spojení (a spojení sami se sebou) snadno si v rámci svého boje za lásku nevšimneme, jak sami sebou pohrdáme a jak nepřiměření dokážeme být. Spojení totiž vyžaduje vazbu, tudíž cit a tudíž lásku. Jednoho ze své naivity vyvede osud (opravdu není třeba se mstít), druhý v mukách samoty najde sebe sama, bude-li mít k takovému údělu odvahu. Démoničnost celého problému nám dojde, pokud si uvědomíme, že nemáme-li jedno, nemáme ve své podstatě ani druhé. Bez sebereflexe nemáme spojení sami se sebou, máme jen iluzi o sobě. Bez schopnosti vytvářet spojení s druhými potom pro změnu nemáme potřebný materiál pro sebereflexi, ale jen jeho určité části a tím nejsme vystaveni reálným “zátěžovým” testům.
Všechny peripetie nás přitom nepřišly zničit. Při jiném náhledu v nich najdeme kouzlo sebeobnovy života, který po nás přeci chce, abychom se z obranných orbit vraceli ke svému středu. Což by se bez lásky a sebereflexe nemohlo přihodit. Bez lásky bychom se pravdě o sobě sotva přiblížili, bez sebereflexe pro změnu nic nepochopíme. Jeden si může uvědomit nutkavost své vazby (zubožený závislák), zatímco druhý může nahlédnout chlad svého srdce (krutý narcis). Pokud by měl snad někdo představu, že jedno je výhodnější než druhé, jen si jej dovolím upozornit, že kde je jedno, je v nitru vždy opravdu i to druhé. Jen to druhé je laskavému zraku jedince skryto ještě více než to první. Neboť závislák je ve své podstatě skrytý egoista (dělá to pro sebe, aby se cítil líp), zatímco narcis je neméně velký závislák. Jen se to neprojevuje přímo ve vztahu, ale v závislosti na pozornosti, uznání či obdivu druhých – závislosti na tom, co si o něm myslí druzí lidé. Jeho zranění, které vězí za tím vším, stojí na odmítnutém srdci, přičemž bez trápení druhého jaksi nemůže žít. Proto jediný, kdo by neřekl, že je takový člověk závislý, je jeho nejbližší.
Uvnitř narcista trpí stejně jako závislý. Jak je to možné? Vše si drží v sobě a pro sebe a jeho duše tak připomíná při bližším pohledu přetlakovaný papiňák. A to jenom proto, že kdysi z lásky a ve snaze vydat ze sebe to nejlepší (pomoct mamince, projevit svou užitečnost či tvořivost), schytal na tyto projevy své srdečnosti kritiku či nezájem, případně ponížení a zesměšnění. Rodič neviděl, že dítě vydalo to nejlepší ze sebe a na hraně svých možností. Kritika či jiná nedůtklivost způsobila uvnitř dítěte pocit totálního zmaru. Ten se v dospělosti projevuje vnitřním přesvědčením, že “ať se snažím jak se snažím, nikdy to nebude dost”. Tím dostává pod tlak sama sebe a protože si tohoto tlaku není vědom (přijde mu to normální), vidí jej v projekci v druhém. Projevuje se to strachem z trestu, při němž se začne stahovat. Těžko poté cokoli soudit, je nám zkrátka třeba více soucitu.
Soucitu k něčemu, čehož projevy jsou často tak kruté? Chladné, manipulativní, znehodnocující a ponižující? Ano, protože z čeho se skládají trnové, zraňující ostny každého narcise? Je v nich obsažena jeho původní čirá esence, i když jaksi obráceným způsobem. Jeho schopnost vědět, co zabolí či jeho perfektní znalost slabých míst je vystavěna na jeho původní esenci vysoké empatie a citlivosti, které jsou jen použity na obranu, nikoli pro spojení se sebou a okolím. Všechno to o druhém ví, protože je vyjímečně citlivý a díky této esenci dokáže člověka spolehlivě číst. S tímto vědomím se léčí ledové srdce účinněji a přitom jemněji, než ostrými soudy či lamentováním nad nezdravou sebeláskou.
Naopak člověk, kterého bychom mohli charakterizovat slovem závislý, sice vždy dobro koná, ale ne pokaždé je toto jeho dobrodiní prosto skrytého účelu. Někdy je jeho starostlivost pouhou maskou pro udržení si kontroly a moci vůbec. Kdy jedná ze srdce a kdy ze strachu, si musí ovšem umět odpovědět jen on sám. Dělá, maká pečuje. Přesto v jeho nitru namísto kýženého uznání, jen rostou pocity nevrlosti a ponížení. To se skrývá v jádru jeho permanentní nespokojenosti a nikoli snad to, že by jej druhý neuměl pochválit. Léčí si tím bolavý pocit a svou esenci (například v podobě laskavosti a starostlivosti) opět používá pro obranu, čímž se jeden druhému skrytě podobá.
Spolu a každý sám.
Jakmile se jednou do temných vod krize dostaneme, buď pochopíme, že to, co se navenek jeví jako vztahové drama, je ve skrytu volání vlastní duše po jejím znovuobjevení nebo utečeme. Zůstaneme-li v takových chvílích při sobě, nejen že sami na sobě nezopakujeme onu dávnou traumatizaci opuštění či znehodnocení, ale otevřou se nám dveře do prostoru, kde v temnotě se rodí světlo a ve smrti číhá život.
Léčení se samozřejmě nestane ze dne na den nebo jedním náhledem. Jedná se o proces, který je plný vzestupů a pádů, nahoru dolů, tam a zpět. Bez čeho se ale neobejdeme, je trvalý kontakt s dítětem v nás a tedy sama se sebou. Ze začátku plný odporu, pak skepse, mrzutosti či nervů, přesně dle dispozice konkrétního člověka. Během něj se o sobě dozvíme více, než jsme si snad i kdy přáli, dobrého i zlého. Během něj máme rovněž nevídanou možnost sami sebe tak trochu převychovat, čímž nejenže odpadnou vychovávací tendence k druhému, ale hlavně, a to je v této hře s osudem to nejdůležitější, objevíme znovu své srdce, svůj skrytý poklad. Ne nějaké obecné, naivně důvěřivé srdce, ale naše srdce takové, jaké je.
Je-li někde pod nánosy bláta skrytá i ona naše esence, jsou na jiných místech uloženy v nás i nástroje, které se s danou esencí pojí. Archeologický průzkum vyžaduje jemnou a trpělivou práci, což je hlavní nevýhoda ve srovnání s regresními vábidly vnějšího světa – “rychlými cukry”.
Jakmile jednou pochopíme, že pod osobním dramatem se skrývá duše sama, že dítě v nás je vystaveno monstrózní přesile temnot a že bez léčby kořenů povrchové symptomy nevyřešíme, můžeme se sebou konečně najít soucit. Pak třeba i pochopíme, že nekončící návaly smutku a bolesti, vzpomínek či mučivých představ, nejsou ničím jiným než možností k obnovení vlastní citlivosti a způsobu vnímání, který nám byl dán. Přes bolest a “nepříjemno”, skrze vlákénka až ke svému jádru.
Máme-li to štěstí, že touto cestou procházíme i se svým protějškem, můžeme z tohoto náhledu o svých stavech, obrazech i pocitech mnohem lépe mluvit. Zneužije-li toho druhá strana, nechť letí přes palubu. Budeme-li při sobě naopak stát, důvěra, která se zde zrodí, bude stát na mnohem pevnějších základech, než jaké si kdy vysnila naše železná kontrola či manipulativní techniky.
Pokud šanci mineme, problém se samozřejmě nevyřeší. Jen se odsune, aby se později vrátil i s patřičnými úroky. Zpravidla zažijeme to, co jsme sami dělali z druhé strany, čímž se nám dostane možnost ochutnat svou vlastní medicínu. Další bolest, další tíže a to vše do té doby, než našemu drahému egu dojde, že je přeci jen kometou kdesi na orbitě a nikoli středem. Na orbitě, kde naším smyslem zůstává jen to, co si o nás myslí druzí. Jenže druzí znají sami sebe ztěží (spíše vůbec), tudíž jakou relevanci má jejich názor na nás? Někdy je dobré si rovněž připomenout, že si místní většina zvolila ještě nedávno za svou hlavu ochmelku, přesto jí s jistou zaslepeností svěřujeme soud sami nad sebou.
Je-li zdrojem potvrzení partner a nikoli kolektivní duch, není na tom jeden o mnoho lépe. Neboť viděno z vnitřního stanoviska, jeho vnitřní dítě zoufale běhá s prosebnýma ručkama za láskou. Nevidí své světlo v sobě, ale jen a jen v druhém. Stav, který samozřejmě nevede nikam jinam než k vyčerpání a poníženosti.
V takto tíživých stavech máme přitom příležitost poznat vlastní duši. Právě v těchto hlubinách, temnotě a depkách na nás čeká a nikoli v rychlém uspokojení se. Je to volání procesu, který lze označit slovy sebeobnova, individuace, reconnection či stávání se sama sebou. Jeho vnitřní dynamika ovšem nevydá na jeden či dva odstavce a proto se jí budeme věnovat v následujích povídáních. Tato úvaha má za cíl primárně umožnit určité pochopení a poskytnout tudíž elementární ochranu našemu já, které se může vydat na cestu do zatím neznámých krajin.
To, co stojí za připomenutí na závěr je skutečnost, že něco podobného se děje nám všem. Nejsme divní ani vadní, když se nám to děje. Vnější okolnosti mohou být různé stejně jako se mohou lišit vnitřní obrazy. Soudit se za to, že nám něco nejde, nám na cestě k sobě nepomůže. Soud jen odpovídá odporu k tomu, co je, přičemž bez patřičného přijetí se buď jenom naštelujeme do ještě většího výkonu nebo propadneme do ještě větší depky. Ani dosavadní práce odvedená sama na sobě nemusí být již “zcela hotova”. Co se nás dotýká, se nás týká. Dotek je přitom psychický fakt a jako s faktem je potřeba s ním i pracovat. Mít tzv. “vyřešeno” nebo utíkat před problémy je ve výsledku totéž. Připuštěním si citového dotyku si naopak otevíráme cestu ke svému srdci.
