Články

Marianne.cz: Dítě, rodič, společnost a coming out.

26.9.2018 Autor Nezařazené 0 komentáře na “Marianne.cz: Dítě, rodič, společnost a coming out.”

Láska je láska….jen u té “menšinové” je tak nějak potřeba se vypořádat i s okolím a řadou společenských předsudků. Na coming out je možno nahlížet jak z pohledu člověka, kterého se přímo týká, tak jeho nejbližšího okolí…tak i z pohledu naší společnosti. A mají-li svazky homosexuálů ohrozit tradiční rodinu, pak jen tehdy, je-li jeden z manželů homosexuál… 😉

Více v článku pro marianne.cz a nebo také níže nezkrácená verze:

 

Dítě, rodiče, společnost a coming out.

Ve filmu Já, Simon je vtipně vylíčena situace, kdy se heterosexuální děti přiznávají rodičům ke své orientaci. Absurdní scéna, která ovšem přesně vystihuje obtíže, kterým musí čelit ten, kdo se vyrovnává se svojí menšinovou sexuální orientací (všeobecně a ve zkratce LGBT). Na jedné straně stojí tudíž člověk, který svou sexuální orientaci řeší, na straně druhé rodina a nejbližší okolí a to vše v prostředí společnosti, ve které žijeme.

 

Jedinec aneb menšinová orientace a pocit méněcennosti

Málokdo má to štěstí, že se jeho rodiče dokáží vcítit do psychického rozpoložení jedince s homosexuální orientací. Takové případy samozřejmě existují, zdrojem problémů jsou ovšem ony případy, kde to tak hladce neprobíhá. Jelikož jsou rodiče “normální”, tj. heterosexuální, a ten, kdo se se svou homosexualitou v průběhu svého života již vypořádal, zase povětšinou nebude mít možnost tyto své zkušenosti předat dále svým dětem, je výchozím bodem poměrně hluboký příkop.

V rámci rodiny se o sexuálních otázkách často mnoho nemluví, natož o problematice menšin. Oči se buď zavírají úplně, ovšem nejsou vyjímkami ani věty typu “teplouši do plynu či ke zdi”. To pak na odvaze nepřidá a naopak takové postoje podpoří počáteční stud. Stud za to, kým jsem, což může vyústit až k úplnému popření vlastní sexuality. S vírou, že se to celé podaří nějak zvládnout, přežít, se vystaví dům na špatných základech. Tento dům se jednou stejně zhroutí anebo se pod jeho tíhou rozpadne osobnost.

Sexuální orientaci určuje pud, a tudíž sama příroda. To, že se ocitne v menšinovém postavení oproti společnosti, směřuje k tomu, že je pociťována jako nevhodná a je tedy zdrojem pocitů méněcennosti a vlastního selhání. Tedy jako něco, co by bylo násobně lepší, kdyby bylo jinak. Odkud taková přesvědčení pramení? Zřejmě ze společenských, kolektivních hodnot, které se tím staví na roveň přírodním instinktům, tedy něčemu, co z principu nelze změnit vlastní vůlí, a co lze maximálně nějakým vhodným způsobem začlenit do naší osobnosti.

 

Rodina a diktát vnitřní autority

Tato kolektivní přesvědčení se předávají výchovou a jsou vždy znovu potvrzována všeobecným názorem na to, co je dobré a co nikoli. V psychice jednotlivce se postupně usadí v podobě vnitřní autority, strážce oněch obecných hodnot. Tato vnitřní autorita sice směrem k vnější společnosti chrání naše dobré mravy, spořádanou a nijak nevybočující morálku (je poplatná všem morálním hodnotám obecně). Její psychologická, a tím pádem skutečná podstata ovšem spočívá v tom, že pro nás (nebo spíše za nás) interpretuje a hodnotí okolní svět a nás samotné pomocí vnějších hledisek. Schraňuje celý soubor názorů, mínění i předsudků, které jsou nekriticky přejímány jako obecné pravdy světa kolem nás. Za touto zdí již nezbývá mnoho prostoru pro rozvoj té psychické funkce, která je zodpovědná za utváření vlastního hodnotového systému, a sice citu. Vždyť si to představte! Naše milované dítě zápasí se svou jinakostí a jediné, co z této vnitřní autority vypadne, je zvolání “a co na řeknou lidé?!?”. Nehledejme žádnou jinou příčinu za tím, že se některým rodičům zhroutí jejich svět jen proto, že se jejich dítě přizná ke své sexualitě, než právě onu zvrácenou vnitřní autoritu, která staví pocit vlastního komfortu  nad štěstí vlastního dítěte. Zvrácená ve své sobeckosti, neboť to, co řeknou lidé, je pro ni důležitější než jejich nejbližší.

 

Společnost a společenské normy jako měřítko sebehodnoty?

Systém vnitřní autority určující, co je pro nás dobré a co nikoli, způsobuje, že pocit sebehodnoty odvozujeme z vnějšího světa. Z toho, co si myslí nebo řeknou druzí a lehce přitom zapomínáme, že názor davu je ovládán stejným kolektivním faktorem, který vytváří tu stejnou vnitřní autoritu v každém z nás. Sebepotvrzující se většina vítězí. Pro ilustraci oné kolektivní inteligence si stačí představit skandující dav. Případně ti z nás, kteří mají zkušenost s organizací skupinky dvaceti lidí (například na svatbě) vědí, že je to úkol mnohdy nadlidský. Přestože každý jeden z této skupinky může být inteligentní člověk, dohromady tvoří “stádo”, které je strhnuto do průměru kolektivu.

Společenské předsudky můžeme zaznamenat například v aktuálně probíhající diskusi o sňatcích homosexuálů. Racionalistická či konzervativní hlediska se sdružují do různorodých spolků, ať již například sdružení rodinných advokátů či zastánců morálních hodnot odvozených z Bible atp. Vždy použijí argument o významu tradiční rodiny a ohrožení, které by pro takovou tradiční rodinu svazek homosexuálů znamenal. Co naplat, že takové ohrožení může přijít jen v tehdy, je-li jeden z manželů homosexuál. Názor se prostě opře o ještě vyšší autoritu, která ovšem stále jen slouží požadavkům vlastního autority vnitřní. Proto v místech, odkud lze jedině čerpat lidské hodnoty a morálku, tedy z našeho srdce a duše, není nic než levná kolektivní náhražka ve smyslu “mělo by se”, “je přeci správné” či “v Bibli je ale psáno”. A nic víc! Ti, co nejvíce křičí (potrefené husy) přímo ukazují buď na svou latentní orientaci či na nesnášenlivost obecně, která je lecčíms, jen ne civilizovanou hodnotou.

 

Odkud se všechen ten odpor vlastně bere?

Lidská psychika a jednání jsou založeny na úplnosti, v níž jsou obsaženy vždy oba póly dvojic protikladů. Chci versus nechci. Líbí versus nelíbí. Ano i ne. Většinou si ovšem nejsme této protikladnosti vědomi a subjektivně věříme, že jen jeden pól je správný. Ten, kterému věříme (tohle strašně chci a tamto se mi vysloveně protiví). Druhý pól pak zůstává ukryt v našem nevědomí, díky čemuž můžeme dál v klidu věřit v objektivitu naší pravdy. Nicméně jedná se o objektivitu falešnou, právě proto, že v sobě neobsahuje všechna fakta a všechny naše duševní obsahy.

Odpor nás pak při analytickém postupu vždy dovede k něčemu, co se vynořuje v našem vlastním nitru a čeho se tolik bojíme! Právě tím, že si sami u sebe tuto skutečnost neuvědomujeme (odtud pojem nevědomí), je tento odpor přenášen ven, na druhé lidi. Jen málokdo se doopravdy zamyslí, proč vlastně k něčemu pociťuje takovou averzi či odpor, zatímco někdo jiný třeba ne. Je prostě jednodušší schovat se i se svou vlastní nejistotou za určitý vnější názorový systém, než se vystavit důsledné sebereflexi. Dogmatismus je vždy nepovedenou záplatou na vlastní nejistotu.

Výsledkem jsou předsudky, že kluk s klukem, nebo holka s holkou, kteří se na ulici drží za ruku, jsou cosi podivného, přičemž u heterosexuální dvojice se nad něčím podobným ani nepozastavíme. Podobně jako nemíváme fantazie o jejich intimním životě. Zatímco opět, v případě homosexuálů, jsou právě ony zdrojem mnoha předsudků. O kom ale takovéto předsudky vypovídají více? O naší dvojici kluk – kluk nebo o tom, kdo takto hodnotí druhé?

Při bližším pohledu najdeme za těmito pohnutkami vytěsnění vlastních instinktivních sil, které rovněž nesplňují nároky obecné morálky. Podle sebe, soudím Tebe. Nic víc, nic míň.

 

Coming out jako reakce na kolektivní dogma

Na odporu, averzi, stejně jako na náklonnosti nenajdeme mnoho individuálního. Jedná se o pocity, které se týkají nás všech a jsou tudíž kolektivní. Na jedné straně pak stojí konzervativní a místy až fanatický postoj, který je postaven na obecných pravdách bez jakékoli osobní zkušenosti, na straně druhé potom jedinec plný obav a nejistoty co se sebou. Na coming out je tudíž možno nahlížet i na jako veskrze kolektivní záležitost. Jako na reakci, která pramení z aktuální situace a nálady ve společnosti. Až odpadne kolektivní odpor vůči menšinám, přirozeně zmizí i téma coming outu.

 

Strachu vstříc!

Strach člověk nepřekoná žádným jiným způsobem, než se mu postaví čelem. Nakonec zjistíme, že všechny tyto neblahé pocity a zdroje nočních můr nás neměly v plánu zničit, ale naopak nám umožnit, donutit nás, se postavit sama za sebe. Jedná se o výzvu, z jejíhož překonání plyne značná vnitřní odolnost a stabilita. Nakonec, nikdo jiný za nás náš život žít nebude, a toto platí obecně pro jakýkoliv pocit strachu!

Ale nenechme se zmást – pohled, že za vše zlé mohou jen ti druzí plní nesnášenlivosti, neplatí ani tady. Dostáváme se tím totiž k hlubokým lidským hodnotám a k otázce lásky a svobody jednotlivce. Hodnoty, které nelze nikde vyčít, ale lze je jen zakusit ve svém srdci. Je nám lidem dáno, bohužel či bohudík, že získáváme zkušenosti jen pomocí vlastní rozporuplnosti a protikladnosti. Abych mohl pro sebe určit, co je pro mě hezké, musím poznat to ošklivé. Láska a nenávist. Odvěký souboj dobra a zla. Zůstává otázkou, na jakou stranu se každý z nás postaví. Jsme odsouzeni ke svobodě, jak řekl Jean-Paul Sartre. Ke svobodě ve vlastním úsudku a možnosti se svobodně rozhodovat.