To se nám tak někdy stává….že na rutinní povinnosti čas máme a na to důležité pro sebe už energie nezbývá. Nebo jsme spolehliví v práci a doma zapneme autopilota.
Jak to, že jednou nám to “jde” a podruhé jen odkládáme? Rozdíl tkví v tom, pro koho to či ono děláme. Pro druhé nebo pro sebe.
Pokud něco děláme pro druhé, hodnotu to má a pokud bychom měli něco udělat „jen“ pro sebe, hodnota klesá. Hodně klesá. Nemáme se tedy rádi? Nebo jsme tak šlechetní? Nebo to spíše děláme proto, aby nás druzí měli rádi, vážili si nás, obdivovali nás, respektovali atd. atd.?
Dělat něco pro druhé často znamená (často = bez potřebné sebereflexe), že to děláme jednoduše kvůli tomu, co si o nás ti druzí budou myslet a tudíž jsme tak či onak sebestřední. Překvapení pro nejednoho samaritána. Ale to není to nejhorší:)
To popletení nepramení nutně z pokřivených úmyslů, jako spíše z toho, že nevidíme rozdíl mezi naším já a sebeobrazem.
Přitom já je něco jiného, než sebeobraz, který se snažíme druhým lidem nabízet, asi podobně jako se nabízejí jiné produkty v reklamách či na sociálních sítích.
Pro lepší představu si vypůjčím prima přirovnání, které použil můj klient: „je to asi jako loutkář a jeho loutky, se kterými hraje.“ Hraje představení, životní role, které na sebe naše já bere (partner, kolega, kamarád, šéf, podřízený…ale nakonec i syn, dcera, matka/otec). Slovo hrát zde přitom neznamená předstírání, ale dávání sebe, konání, chování a výraz.
Snažíme se udržet kýžený sebeobraz seč nám síly stačí, přesto je to boj s větrnými mlýny, neboť jej nikdy nemáme zcela ve svých rukou – v hrsti nás naopak mají ti druzí! Co potřebuje ta která loutka, aby dobře zvládla svůj part, víme celkem přesně. Navíc to jde odečíst z toho, co po nás chtějí druzí, takže je to svým způsobem i jednoduché vědět. Větší výkon, méně tlaku, lepší tohle, větší svačiny, teplé večeře, více snahy, méně snahy..
Jakmile ale dojdeme k tomu, co by tak potřeboval onen loutkář, někdy netušíme vůbec, v lepším případě tušíme, ale přijde nám to jaksi pitomé, dopřát mu třeba…odpočinek, klid, přírodu, kino.
Přitom, pokud loutkář potřebuje například být chvíli sám, nedělá to jen pro sebe, ale těžit z toho budou i všechny jeho role, loutky. Koruna nebo hodina investovaná sem, se vrátí několikanásobně.
Zatímco, když se jako křečci v kolečku snažíme vyřešit kolize mezi jednotlivými rolemi, už neinvestujeme, ale spíše jako tetka Schillerová rozhazujeme vidlemi zdroje z jedné haldy na druhou, často i stejně nahodile. Loutky se hádají o pozornost a jedna kompenzuje druhou.
Jedna třeba neumí říkat “ne” a tak bude někde na druhé straně kolotoče její protiváha – poloha svévole (vzdoru), přes kterou se bude její loutkář snažit naplnit si své potřeby.
Jen je tím nenaplní, neboť dobitou energii nejenže nezíská on (ale jeho vzdorovitá část), navíc ji vzápětí opět někde rozhází tam, kde se snaží zavděčit. Loutkáře a jeho potřeby to jaksi mine.
Myslet tedy víc na sebe? Že to zní paradoxně? Nedejbože sobecky? To někdy může pramenit spíše z toho, že jaksi zapomínáme, že loutkář by mohl taky dělat některé věci rád, že v sobě umí objevovat své poslání, nadání, schopnosti, stejně jako omezení…že je tady zkrátka taky od toho, aby provozoval to, k čemu byl sestaven. Že by ho to doma u telky moc nebavilo, a že zkrátka bude rád vydávat to, co v sobě má. Jen u toho jaksi nemusí nutně zapomínat na sebe nebo si z druhých nedělat figurky pro uspokojení svého sebeobrazu.
Když se řekne narcismus, většinou si představíme Klause či onu pávici…tedy někoho, kdo je zamilován do svého sebeobrazu. Stejným prokletím, jen jaksi společensky více tolerovaným, je ale i situace, kdy jeden dělá vše pro druhé, pomáhá, podporuje, toleruje netolerovatelné….a to jen proto, že to nakonec také dělá pro svůj sebeobraz. To ale ještě neznamená, že se má rád. Sám sebe a své nitro rád nemá. Cítí k sobě odpor, je zavalen strachem, pocity viny….to rád mít nejde, že?
A když jej na to upozorníte, začne argumentovat právě tím, že to je přeci sobecké. Šach mat.
Přitom mít se rád asi opravdu neznamená líbezně se dívat na svůj obraz na hladině jezera (dnes zrcadlo a display telefonu s fotkou před zrcadlem). Tento předsudek nám velí na sebe raději nemyslet a tak to děláme právě jen skrytí za svým sebeobrazem.
Ale co se na lásku sama k sobě podívat trochu jinak? Vidět se a vnímat, co spatříme? Ano, nemusí to být vždy líbezné a bude to spíše evokovat potřebu sama sebe strávit. Trávením ovšem také získáme energii ale hlavně sami sebe.
Každý (mě nevyjímaje) se v potížích ptá “a co mám teda dělat?” a snadná rada neexistuje. S procesem trávení ovšem začneme lépe chápat, jak jsme sestaveni, co v nás je a co není, jaké duševní síly nás ovládají. Začneme se se sebou seznamovat a pak dle toho, co objevíme, už alespoň máme představu, co by právě toto já tak asi potřebovalo a chtělo. Zvládáme to pro druhé, tak proč ne sami pro sebe? Nejsme snad taky jeden z lidí? Jen bacha na tu past s “já” a sebeobrazem.
Zde by se slušela nějaká závěrečná otázka typu „a co váš loutkář?“, ale tomu mému se z toho zvedá žaludek, zatímco roli (loutce) pana chytrého se rosí čelo studeným potem („to to necháš jen tak???“). No, nakonec beztak rozhoduje to, jak si s tím poradí naše imaginace. Nebo nás k úvaze donutí život formou určité krize, deprese – ztrátou vize.
Jdu si dát svou denní dávku trávení.
PS.: Fotky jsou z báječné výstavy Imaginarium.
