Platí pořekadlo “nevstoupíš dvakrát do jedné řeky” i o vztazích, kdy kolikrát vstupujeme nazpět nejen jednou, ale opakovaně? Životní cesta vpřed se na nějakou dobu uzavře a pouto se nedaří rozetnout ani po dobrém, ani po zlém a drží vůli i rozumu navzdory. Všechna pozornost je v tu chvíli vázána na partnera a jeho kroky. Dopředu, zpět, tam a zpátky a přesto dokola skončíme v tom stejném bodě.
Vztahové vzorce
Rozchod s někým, koho jsme až donedávna považovali za osudového, není snadný nikdy, protože to, co následuje, je změť rozporuplných a v čase proměnlivých pocitů. Výčitky střídá lítost, smutek se mísí se vztekem a nad tím, co bylo ještě nedávno opěrným bodem a jistotou, zůstává rozum stát. Často navíc bývají dostupná jen zástupná témata (kolikrát malichernosti), ovšem skutečné příčiny nespokojenosti nejsou doposud nahlédnuty. Je to právě tento faktor, který tlačí nejvíce a projevuje se tím, že zažíváme opakující se situace a mnohdy slyšíme dokonce i podobné věty. Emoční bolest se ne a ne zahojit až se po nějaké době dostaví nostalgie a s ní i myšlenky na návrat. Vše, nám v mezidobí o našem vztahu (a o nás samotných) došlo, jde stranou a plán na restart dostane zelenou. Jakmile ovšem pokus o návrat neobsahuje právě ona tolik potřebná uvědomění, nutně v sobě obsahuje opět ten stejný vztahový vzorec, tak jako v kole předchozím. Takový vzorec si pak žije dál svým vlastním životem a my si pod jeho tíhou můžeme připadat jako Sysifos.
Autonomie komplexů
Za vztahovými vzorci nehledejme nic menšího než komplexy. Tento fenomén spočívá na odštěpených částech naší osobnosti (našeho já), které se v průběhu dosavadního života nemohly či nesměly plnohodnotně vyvíjet. Vývoj osobnosti je totiž formován konflikty mezi pudovými silami, které nejenže nepůsobí vždy v souladu, ale naopak stojí často v protikladu, neboť na straně jedné stojí jáské pudy, které mají za cíl rozvoj individuální bytosti a na straně druhé pudy sociální, které v sobě naopak nesou schopnost začlenění jedince do společnosti. Že je “já” versus “společnost” protikladem par excellence netřeba připomínat (co by tomu řekli lidé!). Výsledkem je naše přizpůsobení vůči společnosti a rovněž přizpůsobení směrem dovnitř, tedy porozumění sobě samým. Ideál (osvícení) běžně neexistuje, neboť onen konflikt v raných fázích našeho života je vyřešen pomocí vytěsnění, díky čemuž se vytěsněné části naší osobnosti (co se nehodí) nebo sociálních dovedností (funkce vztahu!) ocitnou v nevědomí. Vytěsnění má k ideálu daleko, neboť se pouze prosadil aktuálně silnější pud na úkor slabšího a vše, co jednou nevědomí spolkne, je navíc zatíženo všemi jeho kvalitami v podobě infantilnosti, zveličování či podceňování, protože naše vědomé já nemá s těmito vytěsněnými obsahy žádný vztah. Tím ale tyto obsahy nepřestávají existovat, pouze se přestanou rozvíjet (zůstanou infantilní) a nemohou být tudíž začleněny zpět k naší osobnosti, kam zkrátka patří. Někdo může mít vytěsněnou (ve stínu) vlastní sebehodnotu, jiný empatii či emocionalitu, jeden více, druhý méně, ale každý něco.
Vše vytěsněné je navíc zatíženo pocity méněcennosti (něco je menší než by být mohlo a mělo) a jakmile se naší méněcennosti cokoli dotkne, nastupují namísto zralé reakce kompenzační mechanismy, které vycházejí z příslušného komplexu (komplexy jsou příšerně přecitlivělé!).
Na práci s komplexy a jejich řešeními si ovšem nevystačíme pouze s rozumovou úvahou. Ta na komplex nedělá valný dojem, neboť nezahrnuje celost člověka, k čemuž jí chybí cit a schopnost vnímání reality. Komplex, jakožto odštěpená část našeho já, v sobě naopak obsahuje všechny původní stavební prvky osobnosti. V důsledku cítí, myslí a jedná autonomně (“nevím, co to do něj zase vjelo”) a mohli bychom jej tak připodobnit k dílčím osobnostem, které si žijí vlastním životem v našem nitru.
Strach z odmítnutí, opuštění a selhání
Tuto svatou trojici můžeme najít na pozadí většiny vztahových eskapád. V každodenním životě na sebe berou podobu strachu ze závazků a problém komplementárně spojený, tedy strach ze samoty. Učinit (a dostát) svému závazku totiž často bývá noční můrou, zejména když je všude kolem tolik možností, že? Jenže to rovněž znamená vložit do druhého důvěru, oddat se. A tak moc se bojíme přiznat si vlastní nechuť či neschopnost u něčeho vytrvat, až nás dožene protiklad, a sice obava ze samoty či z opuštění.
Slepota volby
Ovšem samotná volba partnera v sobě skrývá jádro pudla. Už na samotném počátku vztahu můžeme najít autonomní komplex, který si dělá, co chce. Často to vypadá, že kdybychom vedle sebe za zrcadlo postavili deset různých lidí, něco v nás (komplex) si spolehlivě vybere toho, který odpovídá našemu konkrétnímu citovému zranění. Ten, který trpí strachem z odmítnutí, bude přitahován jedincem citově chladným a uzavřeným, podobně jako ten, který trpí vysokou mírou sebekritiky, se ocitne ve vztahu s člověkem, který má na partnera nadprůměrně vysoké nároky. Vřelost a srdce na dlani totiž nejenže v takovém případě nebývají atraktivní, ale naopak v člověku, jehož život je protkán nedůvěrou, vyvolávají spíše paniku. Navíc někoho vřelého není nutné dobývat, zatímco do ledové královny či krále bude muset investovat mnoho úsilí a napnout jeho směrem veškeré emoce. Pro druhou stranu budou ovšem právě tyto emoce tím, čeho se děsí (uzavřenost) a začne unikat. Tím se znovu obnoví citová konstelace z dětství a tím pádem i emoční zranění, která sebou strhnou člověka k naučeným reakcím, které tkví v nevědomí a tudíž k regresi.
Muka opakování
Jakmile se člověk ocitne ve víru dění, jakým je probíhající krize či rozchod, je pod vlivem komplexů a z nich pramenících protikladů na vztahový “Tak jde čas” zaděláno. Co se navenek jeví jako cirkus, je ovšem součástí bolestného léčení hlubších šrámů na duši, součástí procesu, kterému se říká individuace, tedy stávání se sama sebou. Rozchod totiž oživí ona zranění z dob minulých, přičemž některé situace z dětství se často opakují s chladnokrevnou přesností. Pokud ten či onen rodič rodinu opustil (a to včetně odchodu nezaviněného), ztráta, která tím vznikla, není a nemůže být v rámci dětských možností nikdy řádně zahojena. V podobě hlubokého šrámu na srdci si ji jedinec v sobě ponese už po celý zbytek života, dokud nebude nahlédnuta. V dětství takovou situaci provází existenční tíseň, jejíž přežití zajistí instinktivní sféra. Dle dispozice a konkrétní situace si pud přežití někdy vynutí zvýšený tah k výkonu či perfekcionismu, jindy zvýšenou emoční závislost na druhém rodiči a nejčastěji obojí. Problém se tím na nějakou dobu zasanuje, ovšem nevyřeší se navždy. Strach, úzkost a pocity vlastní méněcennosti se tím sice překryjí, ale budoucí vývoj bude vycházet právě ze strachu a snahy uniknout nepříjemným pocitům. Ovšem je-li život (jakkoli jinak třeba úspěšný) motivovaný strachem, stane se z něj postupně útěk od něčeho a nikoli směřování k něčemu. Konflikt ve vlastní duši pak bude stále hledat své řešení právě ve “vhodném” partnerovi, neboť ono dětské přání, aby to celé dopadlo jinak a lépe, bude stále působit v naší duši. Díky tomu ve vědomí zbyde pouze iluze vztahu, zatímco skutečný vztah zůstává v temnotách.
Milenci i vrazi
Vztah, který ještě neskončil, tedy ono bezčasí, ale nikoli stav bez tíže, v člověku vyvolává bolest a žal, akutní touhu stejně jako nesmírný strach, díky kterým se jedinec ocitne v dávném dramatu a je nucen jej sehrát (prožít) znovu. Houpačka protikladů, nyní utržená ze řetězu, vede člověka nejprve nazpět do vztahu a to jenom proto, aby se v zápětí vynořil nejprudší odpor. Trvá-li situace příliš dlouho, je zřejmé, že se daný problém nebere vážně, resp. si člověk není vědom jeho skutečné povahy! Je to typický moment, kdy nelze být ani ve vztahu ani mimo něj. Z partnera se stane v jeden moment vytoužený milenec, aby byl o pár chvil později pasován na vraha lásky.
Tlak k uvědomění
Bez porozumění podstatě problému nepomůže ani akt vůle, který, slibujíc konec jednou pro vždy (s vymazánáním druhého ze všech sociálních sítí), vede jen k záplavě paniky (co si bez něj počnu) a poníženému připlazení se zpět.
Smutnou pravdou zůstává fakt, že většině lidí nejde o vztah s konkrétním člověkem, o hledání vzájemné lásky, ale o pouhou skutečnost mít vůbec nějaký vztah a tím pádem o vlastní uspokojení (fyzické i duševní). Sem dospěl svět bez víry, kterou nahradil hlad.
Kde si nejsme sami sebe vědomi, působí v nás a za nás komplexy, které vždy směřují v prvé řadě k udržení statusu quo a k vlastnímu uspokojení. Kdo se cítí nedoceněný, bude vždy jednat směrem k uznání a pochvale od druhých. Pochvalou se ovšem jizva nevyléčí, neboť takové uspokojení neznamená růst, ale v lepším případě jen stagnaci. To, čím naše osobnost trpí, se musíme naučit nést a přerůst, nikoli se snažit manévrovat vnějším světem, tedy bojovat s větrnými mlýny.
Ve chvílích nejtemnějších, a mnohdy ještě chvíli za nimi, nám ale vykročí naproti pud sebeuskutečnění, neboli odvěká lidská touha po vnitřní celosti. Trýzeň tak v sobě nese vždy nejen své konkrétní kauzální příčiny (co a proč se stalo) ale rovněž i účel a smysl. Právě tudy, skrz utrpení, vede cesta k porozumění sobě sama. Tím roste duše, nikoli bezbřehým uspokojováním.
Slzy, hořkost, milost
Pláč, soužení a zklamání jsou hořké a trpké plody. Ovšem moudrost, dnešní podpultové zboží, je v důsledku jako jediná sto utišit bolest a přinést vnitřní klid, kterému se odjakživa říkávalo milost.
Prožití takové bolesti a zkušeností má snad jako jediné sílu zlomit neoblomnou slepotu člověka, který doposud týrá buď sám sebe nebo své okolí. Ukázka síly života v praxi, která přivede jedince ke znovuotevření se vlastní zranitelnosti a tedy zpět k sobě. Přes všechnu bolest jsme nakonec přeci jen konfrontováni s pokladem studnice moudrosti. Nejde o to zpochybnit studnu (a od problému jako vždy utéct), jde o nutnost nasbírání dostatku sil, abychom se neutopili dříve, než studna svůj poklad vydá. A v tom tkví smysl i naděje přešlapování na místě, které bychom si jinak mile rádi odpustili, kdyby to bylo jen trochu možné. Je-li něco pro člověka peklem, pak mu stejně nezbyde než tím peklem projít. Jinak hrozí, že v něm uvízne, což prakticky znamená, že život bude dále pokračovat v bludném kruhu.
__________________________________________________________________________
Jedním z důvodů, proč jsme naši novou školu nazvali Vztahová Akademie je fakt, že vztahy hýbou světem, potažmo námi. A jedním z hybatelů jsou vztahové vzorce, které si nosíme ve vlastním nitru a které působí jako “osud”, dokud nejsou zpracovány.
Více o Vztahové Akademii a o tom, čím vším se v jejím rámci budeme zabývat najdete na:
