Když jsem před pěti lety psal takový svým způsobem úvodník (tady) ke vzniku meaning.cz – mé terapeutické a konzultační praxe, o dalším vývoji, možnostech či překážkách jsem měl pouhou představu. Reálně to byl skok do tmy. Představy se proměnily v nové zkušenosti a protože rámují onu zásadní otázku “kdo jsem já?”, je na čase kapitolu, která se nyní chýlí ke konci, uzavřít a spolu s tím vykročit za novým začátkem. Ten nebude už tak radikální, ale vskutku něco končí a něco nového začíná. 

O co jde? Úplné osamostatnění se. K tomu vytváření nového formátu seminářů. Také tak trochu návrat k byznysu v podobě firemních konzultací. A v soukromí úplně nová role – otce na plný úvazek 24/7. Rozchod. A to vše tak nějak v jeden čas.

Rozdíl je nyní v tom, že zatímco předchozí změna byla především o tom novém a neznámém, teď ji provází spíše inventura toho, co si sebou vzít dále. Co funguje a má pokračovat a co je na čase nechat za sebou. Celý proces je tak mnohem jemnější. Přesto už nejde jen o představy, jako spíše o hledání spojitostí, které budou tvořit novou etapu výstavby, když už jsem použil ten komoušskej termín “pětiletka.”

První kroky.

Rozhodnutí vydat se svou vlastní cestou byla takříkajíc sázka na intuici a onen pověstný vnitřní hlas. Na otázky typu jaký mám business plán, jsem odpovídal pravdivě – žádný. Věděl jsem pouze mezní hranici peněz, ke které když se přiblížím, začnu reagovat. První týdny byly pro mě celkem krušné, hlavně proto, že jsem byl zvyklý na dost vysoký životní standard. Existenční obavy a milión pochybností. Zásoby postupně ubývaly, zatímco klienti přibývali jen pozvolna. To nejdůležitější bylo zachovat klid. Do práce jsem si tak nosil buď věci ke studiu nebo podklady k psaní článků. Když nebylo co dělat, panika nebyla tak silná, neboť jsem se stále věnoval tomu, co mě hodně baví a to pod heslem “kolik do kořenů, tolik do koruny.” Zkoumáním duše a jejích obsahů se tak alespoň trochu uklidnil můj starý dobrý komplex “musíš být co platný”, ale hlavně jsem šel jedním směrem a nenechával se temnotou (strachem) jen bezmocně trhat na kusy. 

Zachovat klid i když na dveře zaklepe nervozita a pochybnosti mi zkrátka přišlo jako to nejdůležitější, co se dalo dělat, protože přeci jen, slovy Fausta “jen vlastní sebedůvěra důvěru budí u druhých lidí.” Cokoli co pomohlo oné potřebě klidu dostalo svůj prostor a to včetně plánu “B”, ke kterému jsem se dostal zhruba po půl roce. Školy seberozvoje postavené na hrdinském mýtu sice všechny plány “B” odsuzují jako projev slabosti, minimálně mně ale úvaha z jednoho letního rána umetla cestu vpřed. Návrat do korporace a světa čísel a prezentací byl pro mě tenkrát sice noční můrou, což ale nedělalo velký dojem ani na hypotéku ani na životní náklady. Myšlenka, že když bude nejhůř, nechám se někde v pohodě zaměstnat (že se uživím, to tak nějak vím jistě), mi dodala klid. Světe div se, za několik dalších měsíců byl diář plný. Za tuto štěstěnu vděčím Ivetě s Pavlem, bez jejichž důvěry a podpory, by některé věci šly značně hůř, ne-li opravdu ztěžka.

Plnou parou vpřed. 

V zápalu zájmu jsem se rozjel plnou rychlostí a dobrým signálem bylo rovněž to, že příležitosti mi šly naproti. Nebral jsem to jako známku úspěchu, spíše jako potvrzení správnosti mého rozhodnutí. Třicet lidí týdně nebyl v tu chvíli žádný problém, což opravdu dnes připisuji jen a pouze počátečnímu nadšení. Ovšem skutečný opěrný bod přišel v okamžiku, kdy většina tehdejších klientů již nebyla z “převisu” od kolegů, ale od referencí těch, se kterými jsem pracoval. To byla koneckonců i má sázka s vlastní duší – pokud to má tak být, poznáš to podle toho, že budeš mít výsledky, bez nichž by to celé beztak nedávalo žádný smysl. 

Ovšem i tato mince má svou druhou stranu. První překvápko na mě čekalo asi za dva roky, kdy počáteční zápal začal zastiňovat odpor. Některé dny zaplavovaly pochybnosti jak o sobě, tak o smyslu toho všeho, stejně jako o motivaci směrem vpřed. Poučen z předchozích nezdarů jsem začal ubírat na tempu o dost dříve. Postupná redukce počtu hodin za týden se ustálila na mnohem menším čísle a spolu s tím se celkem přirozeně vrátila i oblast byznysu. Ovšem jinak, mnohem lehčí, svěžejší a tak nějak zábavnější (opravdu to není oxymoron:). 

Firemní konzultace, které začaly postupně přibývat, se vykrystalizovaly v takovou svým způsobem unikátní kombinaci světa byznysu a světa lidí. Kombinace různých druhů pracovních a osobních témat spolu se znalostí lidí a jejich fungování, motivací, překážek je pro mě funkční (rovněž měřeno dle výsledků). A tak si povídání o číslech nebo strategiích a plánech, pro sebe i pro klienty zpestřuji oněmi hlubšími otázkami. Dáváme dohromady společně řešení, která zohledňují realitu jak světa čísel, tak světa lidí. Nakonec i tu nejzářnější vizi přivede k životu ten či onen člověk či tým, bez jejichž zohlednění se jednoduše neplánuje dobře. 

Jsou to takové odlehčenější diskuse (ve srovnání třeba se vztahovými těžkostmi, zklamáními, úzkostmi…), které ale vnášejí světlo do jinak příliš jednostranného světa, kde vládnou čísla ($). Výhodu mám v tom, že svět byznysu znám a kariérní změnou jsem si rovněž sám prošel. Úplně zahodit předchozí etapu by bylo velkou chybou. Změny kariéry, otázky smyslu a dalšího směřování jsou tak jedny z nejvýživnějších a již jsem zažil i mnohem radikálnější manévry než ty svoje. A úspěšné. 

Celý princip pak stojí na tom, že umím lidi přivést k tomu, aby si na vlastní kůži zažili ten postoj, který je v dané situaci problematický, toxický nebo zkrátka chybný a to v přítomnosti, bez zbytečného šťourání se v dávných křivdách. Tedy v minulosti, kde už řeka života zkrátka neteče. Jeho zažitím, řekněme ochutnáním a poznáním toho, jak skutečně působí, se otevře cesta k přístupu novému, který je více funkční. Změnou postoje, který se zapíše “pod kůži”, se dějí změny.

Dekonstrukce a rekonstrukce.

Poslední dobou začala mé nitro ovšem zaměstnávat i jiná otázka. A sice jak celkovou problematiku lidské duše přiblížit širšímu publiku, aniž by se jednalo jen o teoretické pindání. Jedna věc je totiž haldu duševních těžkostí rozebrat na součástky a ty roztřídit, ovšem konstrukce je tak trochu jiný sport. Začal jsem si klást otázku, jak výsledek z individuálních sezení převést i do skupiny, kde ale přeci jen mluví každý tak trochu jinou řečí. Jak mě nikdy zájem o výsledky úplně necharakterizoval, tak až v této oblasti jsem pochopil, co to vlastně je. Nejde o výkonovou posledlost, ale píše o měřítko toho, že dělám správnou věc. 

Vodítkem a principem je pro mě lidská duše. Viděl jsem u sebe i u druhých mnohokrát, jak se pohled na situaci změní, pokud je duše vzata do úvahy. Člověk si pak už na sebe nemusí brát podobu boha pomsty (pomstychtivost), když dnes a denně vidí, jak si duše srovnává účty sama (nebo tomu říkejme Boží mlýny, karma); na pojmenování tolik nezáleží. Navíc jedinec nebývá často měřítkem spravedlnosti. Podobně je to se změnou náhledu na lidské utrpení, které zažíváme v různých dávkách všichni. Je to (dle mého náhledu) právě potřeba duše se opět dostat na světlo, utvářet se a projevovat, která stojí na pozadí většiny našich zmatků. Často totiž něco chci já a něco jiného si ode mne žádá Život, Duše, Bůh, Vyšší řád…opět, jméno je jen snaha o pojmenování nepojmenovatelného. 

Stát na vlastních nohou.

A k tomu všemu se přidala i jakási neodkladná potřeba, stát skutečně na vlastních nohou. Po pěti letech se tak pomalu chýlí ke konci i dosavadní spolupráce s mými kolegy. Jak moc jsem za naše setkání a společný čas rád, už jsem zmiňoval. Za koncem nestojí nějaké osobní rozbroje či nesoulady – z mojí strany je to ona vnitřní potřeba jít do toho všeho skutečně sám za sebe. Nikoli sám ve smyslu “já, já, já”, ale nést plnou odpovědnost jak za design workshopů a seminářů, tak za jejich dopad. Potřeba stát tak nějak vprostřed aktivit, které naplňují můj čas.

A protože jedním z principů integrace objevených vnitřních obsahů je jejich uvádění do života, neboť bez toho opět zapadnou kamsi do hlubin, je jejich postupné začleňování do života “krok po kroku”, i to, co ovlivňuje současné změny. Ziskem je život, který je člověku čím dál tím bližší. 

Na podzim je tak v přípravě nový koncept sebepoznávacího programu, který bude dlouhodobějšího charakteru. Jeho cílem a smyslem bude přibližovat jeho účastníky jak své skutečné sebehodnotě, tak zejména duši. A protože ve dvou se to lépe táhne, přizval jsem ke spolupráci svou kolegyni Anamy. Dobře se doplňujeme – ona zvládá skvěle onu pečující a podporující část, zatímco já se mohu usadit ve své přímočarosti. Změna stojí primárně na lepším porozumění tomu, jak vnitřně funguju, co přináší hodnotu a z čeho lze tak postavit onu stavbu. Neboli nacházení toho, co je v člověku to skutečné a na čem může stát jeho hodnota, aby se nemusel donekonečna opírat o berle, které si tak často zaměňuje se svým “já”. 

Zhruba v podobném čase (možná o kousek později) pak přijde rozvojový program pro šéfy či majitele firem. Obojí je work in progress a obojí stojí primárně na tom, s čím mám nebo máme osobní zkušenost. Tím to celé dostává tolik potřebné vnitřní krytí. Asi podobně jako po svém coming-outu, kdy jsem podobným procesem provázel už mnoho lidí a věřte nevěřte, opravdu znám většinu slepých uliček díky své snaze uniknout této skutečnosti. 

Je to i nový pohled na minulost bez snahy ji přetvářet. Spíše naopak – hledět na minulost jako nezbytnou příměs přítomnosti, ale zároveň se z ní poučit. Sledovat spád a směr, který z ní postupně krystalizuje a hledat v tom všem to, co ke mně bytostně patří a co už lze nechat za sebou. Tedy stavět dál jen s těmi prostředky a takovým způsobem, který více odpovídá tomu, kdo jsem. 

Jedním z prvků, které mají v novém nastavení své místo, je i oblast tarotu, který jsem začal studovat jako jednu ze svých zálib. Neaspiruji na kartářku, tarot je pro mě jedním ze způsobů, jak porozumět oné objektivní síle, která v nás působí spolu se silami subjektivními. Není vše jen o mně, i když mám tendenci takto často uvažovat. Ale lepším se.

Co chci já a co chce život ode mne?

Jestli někdy ještě něco napíšu, pak jedním z motivů bude “Psáno ve dvaceti, psáno ve třiceti a psáno ve čtyřiceti.” Otřepané klišé, že věkový rozdíl bývá rizikový, se totiž stane zákonem, jakmile se lidé ocitnou v jiných životních rolích – když po každém život chce něco jiného, ve vztahu nevyjímaje. Mě osud postavil před situaci, kdy jsem se stal ze dne na den a na dobu neurčitou otcem – samoživitelem, přičemž tíživější je ono “sám” než živitelství. Mamka Adama totiž po rozchodu se svým partnerem došla až na okraj propasti. To, co bylo až doposud vždy nějak vzájemně vykryté, své krytí ztratilo. Paralelně k tomu skončil i můj partnerský vztah, neboť po druhém si život žádal jiné směřování. Jako každý rozchod, i tento pekelně bolí a na nějakou dobu se ze všeho vytratila chuť. Jenže, když nakonec vidíte, jak váš nejbližší člověk – syn, ztratil nejen velkou část svého dosavadního života, ale de facto na čas i mámu, na vlastní trable získáte trochu jiný náhled. Je to celkem účinný lék na cyklickou sebelítost. Vlastní problémy pak už nejsou další komplikací, jako spíše drsným způsobem jak si uvědomit, co v životě je či není důležité – být s ním duchem i citem přítomen. Je vskutku trochu tristní, že k tomuto “aha” momentu mě přivedly až takto krajní okolnosti, přesto za tyto křižovatky zaplať Pánbůh!

Navíc je zde i určitá potřeba zvolnění. Je to zhruba rok, kdy  jsem začal vnímat, že mé nastavení, ve kterém pluji životem, už nepřipomíná dynamiku tryskáče, jako spíše moment, kdy letadlo poté, co vystoupalo do letové hladiny a letělo plnou parou vpřed, povolilo tah motorů a začalo zvolna klesat na přistání. Už nestoupáte, nefrčíte, ale plachtíte. Stále ještě v oblacích, přesto je, jak to trefně vystihl Jung “cílem této stezky do údolí … krematorium.” Ne že bych nějak akutně myslel na smrt, spíše se postupně vyjevuje její vědomí a to zejména v podobě síta hodnot. Strach by znamenal vidět jen destrukci a zkázu, ale toto přiblížení sebou nese do života informace o tom, co do života ještě patří a co už ne. 

Prolétáme oblastí turbulencí. Připoutejte se, prosím.

Za poslední měsíce se letadlo dostalo do pěkných turbulencí, ale drží a spolu s opuštěním představy, že musí být naprosto dokonalé, se mi snad (s občasnými výkyvy) daří držet pozornost na tom, co je v daném okamžiku to skutečně důležité. Ne že bych necítil strach. Od strachu existenčního až po strach z mnohem větší odpovědnosti mám místy mírně sevřenou … žaludek. 

Přesto jsem mnohem více vděčný za poslední roky, než zklamaný ze ztrát. Jen si vůbec nedovedu představit, co bych bez povědomí o všech těch duševních souvislostech dělal nebo jak by mi asi bylo. Informace samy o sobě nic neřeší, ale mnohem lépe víte, kam vás jaké tlaky smýkají a kdy ještě jednáte ze sebe a kdy už jste mimo. Řekl bych to tak, že jsem si toho všeho všimnul mnohem dříve než před deseti lety, kdy se můj život také obracel vzhůru nohama. Díky tomu nemusí být takové radikální změny tak dramatické a zničující. Něco je v životě potřeba začít dělat jinak a pokud na to člověk přistoupí a ke směru změny přidá i svou energii, drsnosti ubude. Minimálně jeho, tedy mojí vlastní. A také doufám, že se tím rovněž odpoutám od tématu vyhoření. Tuto nálepku je na čase nechat za sebou. Protože se to opravdu dá dělat i jinak, než čekat na zázrak na zapálené hranici. 

Nevidím dnes už jen to, co vše je špatně a co bude třeba řešit a jaké starosti asi přijdou, ale také to, že sice v každém jednom životním pilíři duní otřesy, kdejaká iluzorní zeď už nestojí, ale rozhodně není všechno špatně. Áďa nejenom že má kam jít (a to včetně člověka se kterým doposud žila jeho mamka), ale je hlavně tam, kde je rád a kde mají rádi jeho. Práce projde proměnou, ale funguje a to včetně interakce s Anamy. Navíc přechod do vlastního prostoru je opravdu spíše novým začátkem než koncem. Cenný a krásný vztah sice skončil, ale byly to krásné roky a přes aktuální ztrátu se cítím mnohem více obohacen. Srdce bolí a zraněné city připravují místy náramný prožitkový koktejl. Spolu s tím se ale rovněž postupně dostává na světlo i to, co je pro mě v životě klíčové – pocit domova, otevřenosti, určitý hodnotový systém. Že to, na čem opravdu záleží je láska (a to nejen ta partnerská) a žití pro někoho či něco, co za to stojí. Navíc v zápalu znovuvytváření domova v sobě odkrývám i to, jak ve mně funguje kreativní proces. 

Nyní ještě zbývá věřit, že se toho všeho ve mně zevnitř nechytne princip nějakého  starého protivného dědka, který si životní nespokojenost splete s dozráváním. Že zkrátka nezahořknu. Protože ano, dispozice k tomu tam jsou, ale asi podobně jako v parlamentu, nezabírá tenhle negativní nesnášenlivec většinu. A snad ani nezabere. 

Otázkou otázek nakonec stále zůstává “Kdo jsem já?”, neboť odpověď na ni rozhoduje o tom, kam nás dnešní kroky zítra zavedou. 

Tak či onak, některé události již svůj smysl vydaly, zatímco na některé to ještě stále čeká. A tak pokračuje meaning.cz.

To se nám tak někdy stává….že na rutinní povinnosti čas máme a na to důležité pro sebe už energie nezbývá. Nebo jsme spolehliví v práci a doma zapneme autopilota.
Jak to, že jednou nám to “jde” a podruhé jen odkládáme? Rozdíl tkví v tom, pro koho to či ono děláme. Pro druhé nebo pro sebe.

Nad rámec přípravy odborné, sebeprezentace a vyladění CV, je nezbytným základem i příprava duševní, mentální. Část výsledku není v našich rukách (konkurence, vzájemná chemie, vhodný profil do týmu atd.), zatímco část výsledku v našich rukách je. V článku si přiblížíme tu část přípravy, kterou bychom sice ve své moci mít měli, ale často nemáme, neboť poloautomaticky podléháme předpokladu o vzájemné nerovnosti. Přijímající totiž zpravidla mívá váhu mnohem větší než ten, kdo se o pozici uchází. Čím je to dané? A co s tím?